Koloběžkou ze Soluňe do Istanbulu - 811km až na rozmezí Evropy a Asie

11.08.2022

Čtvrtý ročník mé koloběžkové výpravy z Prahy do neznáma pokračoval tam, kde loni skončil - v řecké Soluni a v plánu jsem dojet až do Istanbulu, resp. do její asijské části. Byl to ročník plný "poprvé" - Poprvé jsem zažil, co jsou to opravdu extrémní vedra, poprvé jsem měl zažít "horské" etapy, poprvé jsem byl na koloběžce v muslimské zemi a poprvé jsem se na start cesty musel přepravit letecky. Všechno ale proběhlo téměř bez komplikací a po 16 dnech jsem dorazil do jedné z největších světových metropolí - dvacetimilionového Istanbulu. Úsilí stálo rozhodně za to.

Moje premiéra v tom, že musím rozebrat koloběžku a naložit do krabice bylo naštěstí jednodušší než jsem čekal. Kvůli práci jsem letos musel táhnout i svůj notebook a i proto se váha mého baťohu pohybovala kolem 12 kilogramů - což není pro koloběžkáře, co má před sebou 16 dní na koloběžce, není nic moc. Pro odlet do Soluňe jsem si vybral Bratislavu, kde mám dobrého kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, což mělo za následek, že do letadla jsem nastupoval asi po jedné hodině spánku. 

Alfons cestou k nadměrným zavazadlům
Alfons cestou k nadměrným zavazadlům

První věc, která mě v Soluni udeřila při vystupování z letadla, bylo nesnesitelné horko, které se pohybovalo kolem 40 stupňů Celsia. Naštěstí jsem se poučil z loňska, a "naordinoval" jsem si v tomto druhém největším městě Řecka dva dny "aklimatizace", které jsem využil převážně na procházky místními akropolemi a znovuobjevování mé nejoblíbenější evropské kuchyně. Po dvou dnech relaxace jsem vyrazil ke svému cíli - dostat se přes východ Řecka, jih Bulharska a západ Turecka do Istanbulu, resp. jeho západní části.  

Příjemné osvěžení bylo vždy vítané
Příjemné osvěžení bylo vždy vítané

Jedna z věcí, která mě na koloběžce baví nejvíc, je ta , že se dostanu do míst, o které turista nezavadí ani omylem. Mám tak možnost vidět realitu jednotlivých zemí. Co se týče Řecka, a všimnul jsem si toho už loni, je fakt, že se Řecko zdaleka nedostalo z finanční krize, která tuto krásnou zemi postihla před přibližně 14 lety. Ať už je to velké množství žebráků ve městech, lidí prodávajících cokoliv na ulicích (od kapesníčků přes propisky po hračky z druhé ruky), tak především obrovské množství vybydlených domů, zavřených obchodů a zchátralých restaurací. Byl to často smutný pohled, nicméně i tak sem si Řecko téměř týden užil, mimo jiné taky tím, že bylo velice příjemné mít téměř každé ráno možnost koupání v moři. Přes města Asprovalta, Kavala a Xanthi jsem se přes horský průsmyk dostal do Bulharska (mimochodem na řecko-bulharských hranicích žije majorita muslimů a většina vesnic má pouze mešity místo tradičních kostelů).

Řecko nejsou jen pláže a akropole
Řecko nejsou jen pláže a akropole

Bulharsko, jedna z posledních evropských zemí, kterou jsem zatím neměl do té doby možnost navštívit, si mě získala hned na hranicích, kdy mě usměvavý celník přivítal v Bulharsku a popřál šťastnou cestu. První městečko kde jsem přespával, Zlatograd, bylo přesně takové, jak byste si představovali, ostatně jako celé Bulharsko - slepice na ulicích, krávy či ovce na silnicích, rozpadlé domy pamatující snad ještě Osmánskou říši (Bulharsko je nezávislé od roku 1878), rozpadlé stovky let staré mosty, usměvaví, nicméně trošku nesmělí lidé, romské svatby v nejzapadlejších dědinách a především krásná příroda, hory, kopce. Je sice pravda, že sem se v Bulharsku snad více našlapal do kopce, než si zajezdil, i tak šlo ale o nejpříjemnější etapu letošní expedice. Přes města Zlatograd, Ardino, Kardžali, Madzharovo a Ivaylovgrad a malým severním cípem Řecka, kam jsem se na cca 3 hodiny vrátil,  jsem dojel do země na dvou kontinentech - Turecka.

Bulharská příroda, v tom byla radost jezdit
Bulharská příroda, v tom byla radost jezdit

V Turecku jsem byl snad jen jednou, nicméně to byla rodinná dovolená někde u Středozemního moře a ještě k tomu tak před dvaceti lety, takže i Turecko pro mě bylo prakticky nenavštívenou zemí. Hned na hranici jsem poznal, jak hodně militarizovaná země Turecko je. Desítky policistů se samopaly, obrněná vozidla, všudypřítomné kamery. Po asi dvouhodinové proceduře včetně prohlídky mého baťohu jsem vjel přímo do Edirne - 150 tisícového město na řece Nehri. Větší kulturní šok zažijete v rámci Evropy málokde. Neskutečný rachot, všudypřítomná muzika, troubení aut, koňské povozy, mešity, prach a velké množství lidí - od tichého a vylidněného jihu Bulharska to byla opravdu velká změna. 

Turecká hranice - velká bratr byl všudypřítomný
Turecká hranice - velká bratr byl všudypřítomný

Turecko zažívá nejhorší inflaci za posledních 25 let, a turecká lira, která se měnila před deseti lety za 11 českých korun, je dnes téměř na hodnotě 1:1 a na cenách je to opravdu znát. Jídlo v přepočtu kolem 40 korun, voda 3 koruny, benzín 23 korun/litr, krabička cigaret 35 korun, ubytování kolem tří stovek. Pro turistu to může být příjemné, nicméně dokážu si představit, jak musí trpět místní. Ani to však neodrazuje Turky od toho být velmi přátelští a milí. Nejednou jsem slyšel zkomolené "Welcome to Turkey" od obyčejných lidí na ulici. Na co jsem se ovšem těšil jako milovník kebabů nejvíce, bylo jídlo. Kebab prakticky na každý oběd i večeři mě neomrzel celý týden, který jsem v Turecku byl. Asi jediné, co mi na Turecku trochu v rámci koloběžky vadilo, byla totální absence jakýchkoliv cyklostezek či polních cest, a já tak prakticky celou dobu byl přinucený jezdit mezi auty a náklaďáky. Co se týče přírody, tak na Bulharsko západní Turecko určitě nemá, což umocňovaly i všudypřítomné továrny. Nicméně věřím, že asijská část Turecka to určitě příští rok dožene. Přes města Edirne, Kirklareli, Vize a Silivri jsem se dostal do Istanbulu 4.srpna , a zase jsem zažíval nával emocí, který mám vždy, když dojedu do "cílové stanice". V Istanbulu jsem trávil 4 dny, především chozením po městě, nákupy v Grand Bazaar, návštěvami fotbalových stadionů, koupáním v moři a nasáváním neskutečné atmosféry, kterou má tato metropole na rozdávání.

Klasická cílovka - pocity štěstí
Klasická cílovka - pocity štěstí

Příjemným překvapením byl letos fakt, že jsem nepociťoval žádné bolesti, a to jak na nohou, kolenou a zádech, tedy nejvíce vytěžovanými částmi těla. Cestu jsem si jako vždy maximálně užil, a musím zaklepat i na to, že se mi letos naprosto vyhnuly nepříjemné situace a defekty. Alfons (tak jsem koloběžku před dvěma lety pojmenoval) zaslouží maximální pochvalu, a už se společně nemůžeme dočkat, až to příští rok pořádně napálíme - téměř dvojnásobná porce kilometrů až do Gruzie - a to teprve začnou zážitky.

© 2018 Provázkův cestovatelský deník. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky